Zkoušky působení se obvykle provádějí na mladých, zdravých a odolných dobrovolnících. To je v pořádku, protože se vyloučí jevy, které s působením nesouvisejí a v případě negativního účinku mají tito jedinci největší šanci se z účinků zotavit. Říkáme, že mají velkou rezervu, vysokou vitalitu, odolnost, imunitu, téměř nic „nechytnou“ a ze zbytku jsou „hned venku“.
Jak je známo, naše populace stárne a všeobecně převládající životní styl vede spíše ke ztenčování těchto rezerv než k jejich vytváření. Potom je možné, že prostředí, které zdravému člověku nijak viditelně neškodí, může u oslabeného jedince představovat poslední kapku a spustit celý řetěz neblahých událostí. O této rezervě přitom můžeme uvažovat z hlediska celého člověka, nebo jednotlivých soustav a orgánů, protože zde mohou být velké rozdíly.
Otázkou zůstává, jak tyto rezervy měřit nebo testovat a jak je cíleně budovat.
Při posuzování vlivů polí a záření by se mělo brát v úvahu, že každý není mladý, zdravý a silný. Vždyť naše společnost odvozuje svoji morální vyspělost právě z toho, jak se chová k těm nejslabším.